Děti přicházející na tento svět potřebují jedno: bezpodmínečnou lásku. Když vyrůstají s vědomím, že jsou milovány bez jakýchkoli podmínek, vytvářejí si zdravou osobnost schopnou zdravých a láskyplných vztahů k sobě samým i k druhým. Děti, kterým se bezpodmínečné lásky nedostává, kterým je odpírána, které jsou zanedbávány, kterým je ubližováno nebo jsou dokonce zneužívány, mají pocit, že s nimi musí být něco v nepořádku. Vyvine se u nich tzv. porucha nedostatku sebelásky, která se přenese do dospělosti. Pokud zůstane nerozpoznána a neléčena, přetrvá celý život a projeví se nezdravými vzorci chování a bolestivými vztahy.
Děti jsou citlivé na traumatizaci do věku asi šestnácti let. Čím jsou mladší, tím jsou citlivější a tím ničivější mohou následky traumatizace být. U těch, kterým bylo ublíženo vážněji, se mohou vyvinout nevratné poruchy osobnosti, jako je narcismus, sociopatie nebo psychopatie, které se vyznačují grandiózní osobností a nízkou úrovní empatie k druhým, nebo dokonce odvozováním potěšení z ubližování druhým. Tito lidé hluboko uvnitř uzavřeli hluboce traumatizované dítě do ochranné skořápky a vytvořili si falešnou osobnost, která je dokonalá, bezchybná, lepší než ostatní. Jen tak mohlo dítě v té době přežít své utrpení. Potíž je v tom, že falešná osobnost přetrvává i v dospělosti. Lidé s takovouto poruchou osobnosti nejsou schopni sebereflexe a bohužel nenahlédnou, že by se mohli ze svého traumatu léčit. Bohužel také nejsou schopni bezpodmínečné lásky.
Podle mého názoru je příčinou „zlého" chování trauma; traumatizace druhých, zejména dětí, je tím, co v lidské kultuře nazýváme „zlem".
Jak vzniká trauma? Dospělí, kteří žijí ve strachu, stresu nebo násilí, traumatizují své děti. Aktivně nebo pasivně, svým jednáním nebo opomenutím. Vzhledem k tomu, že dosavadní lidské dějiny byly plné násilí, se domnívám, že většina současné světové populace zažila v dětství nedostatek bezpodmínečné lásky a trpí v menší či větší míře poruchou nedostatku sebelásky. Porucha nedostatku sebelásky vede ke spoluzávislosti, protože lidé, kteří pochybují o své vlastní hodnotě a o tom, zda si zaslouží lásku, jsou závislí na potvrzení své hodnoty zvenčí. Nejsme-li schopni najít jistotu uvnitř sebe, hledáme venku něco, čeho bychom se mohli chytit, na co bychom se mohli spolehnout. Nejčastěji to jsou vztahy, v nichž jsou na sobě partneři závislí nezdravým způsobem, což vede k bolesti a utrpení. Vezměme například hodně rozšířené přesvědčení, prezentované velmi často i v kultuře, že láska bolí. Tento nesmysl ukazuje, jak rozšířená je spoluzávislost. Co se často mylně nazývá láskou, je ve skutečnosti spoluzávislost. Láska totiž nebolí, bolí závislost. To, čeho se chytáme, aby nás podrželo, může ale také nabýt podobu alkoholu, drog a jiných návykových látek nebo věcí, jako jsou sociální média.
Ve vztazích lze spoluzávislé lidi rozdělit na dominantní „beroucí“ partnery s nižší mírou empatie, a partnery „dávající“, kteří jsou empatičtí, mají slabší osobní hranice a jsou ochotni pečovat o ty beroucí. Tito dva se navzájem přitahují, protože mají komplementární energie. Zjednodušeně řečeno, narcista bude přitahovat empatika a naopak. Dětem takových rodičů se nedostane bezpodmínečné lásky; budou zažívat určitou formu citového nebo fyzického zanedbávání, ubližování nebo zneužívání v důsledku toho, co si jejich rodiče přenesli do dospělosti z vlastního traumatu z dětství. Tyto děti, pokud se nevyléčí, si pak přitáhnou životní partnery podobné svým rodičům, a tak se spoluzávislost předává dál.
Můžete se pokusit analyzovat svou původní rodinu. Kdo byli ti „beroucí"? Kdo byli „dávající"? Proč se stali tím, kým byli? Co se tehdy ve vnějším světě dělo? Byla válka, nesvoboda? Bylo v rodině neštěstí, nemoc, týrání? Z kterých dětí vyrostli lidé „beroucí" a ze kterých „dávající"? Studiem svého rodu můžete získat dobrou představu o tom, jak spoluzávislost vzniká a jak se přenáší z generace na generaci.
Možná si všimnete, že lidé, kteří v raném věku zažili traumatizaci, si osvojili výrazné schopnosti a dovednosti, které jim umožnily přežít a zvládat nepříznivé situace. Zatímco někteří v životě rozvinou mimořádná nadání a umělecké sklony, ti s nižší úrovní empatie a s poruchami osobnosti se často (bohužel) dostávají do vedoucích pozic ve společnosti. Jiným zase zkušenost utrpení z dětství dala úžasné schopnosti léčit druhé.
Dobrou zprávou je, že za posledních několik generací od druhé světové války se svět stává bezpečnějším a lepším místem. Přestože lidská populace vzrostla v této době více než trojnásobně z 2,5 na 8 miliard, celková míra násilí, měřeno počtem vedených válek a zabitých civilistů po celém světě, klesá [1]. Díky tomu mohou nové generace vyrůstat ve stále menším strachu, stresu a násilí, což lidem umožňuje věnovat více laskavosti a bezpodmínečné lásky sobě navzájem i svým dětem. Výsledkem je, že se lidstvo pomalu uzdravuje z poruchy nedostatku sebelásky.
Tento proces můžeme aktivně urychlit. Jakmile si uvědomíme svou spoluzávislost, můžeme začít pracovat na svém hojení tím, že si budeme dávat bezpodmínečnou lásku, která nám v dětství chyběla. Tím, že k sobě budeme laskaví a milující, že budeme praktikovat sebelásku a péči o sebe, že se odnaučíme svým nezdravým vzorcům chování, že upravíme způsob, jakým komunikujeme s ostatními a se světem kolem nás. Chce to nějaký čas, ale je to velmi důležité. Může to zachránit životy. V dnešní době k tomu existují výborné terapie. Najděte si takovou, která Vám vyhovuje. Na základě vlastní zkušenosti mohu vřele doporučit Anonymní spoluzávislé (www.coda.org) a Systemické konstelace s figurkami. Nacházíme se na cestě k laskavější, láskyplnější a humánnější lidské společnosti. Výsledky jsou vidět všude kolem.
(Tento příspěvek jsem psala před ruským útokem na Ukrajinu v únoru 2022. V září 2024 jsou však čísla stále na straně toho, že se svět stává lepším místem. Připojte se prosím i Vy ke komunitě lidí, kteří se hojí, abychom společně zabránili šíření traumatu ve světě.)
Comments