Vyrůstali jsme s tím, že bychom neměli plakat. Neplač. Přestaňte plakat. Pláč je pro slabochy. Kluci nepláčou. Zvláště chlapci neměli plakat vůbec. I dnes, když lidé vidí dítě plakat, instinktivně mu říkají, aby to nedělalo. Přesto jsme asi všichni zažili, jaké to bylo, když jsme se vyplakali, až už jsme nemohli - a tu úlevu a klid, které následovaly, protože se bolest rozplynula a zmizela. Jakmile si nad něčím „vybrečíme oči“, emoce nad stejným problémem se už nevrátí zpět se stejnou intenzitou, což znamená, že daná vnitřní rána je zahojená.
Kolik negativních emocí jsme v dětství zadusili tím, že jsme potlačovali slzy, že jsme nedokázali cítit svůj smutek a plakat? Kam se poděla všechna ta potlačená energie? Pravděpodobně jsme si ji s sebou přenesli do dospělosti v podobě nějakého traumatu, které nám možná brání vést šťastný a bezstarostný život. Jak smutné je, že nás učili, že naše slzy nejsou žádoucí. Jak nesprávné.
Jsem přesvědčena, že Matka Příroda nám dala mocný všestranný léčivý prostředek - naše citové slzy. Emocionální slzy obsahují vodu, elektrolyty, protilátky, oleje, sacharidy, mnoho různých metabolitů a hormonů, včetně tělu vlastního léku proti bolesti. Tyto slzy jsou uvolňovány parasympatickou větví autonomního (mimovolního) nervového systému. To by mohlo vysvětlovat, proč člověk může ztratit schopnost plakat, a to i na velmi dlouhá období života. Část naší osobnosti může uvíznout ve strnulém stavu, protože jsme trpěli víc, než jsme mohli unést. Plakat můžeme pouze tehdy, když se ze zamrzlého stavu dostaneme prostřednictvím aktivace sympatiku, známého jako režim boje nebo útěku, do tzv. ventrálního parasympatiku, charakterizovaného jako režim odpočinku a trávení, který se zapíná, když jsme uvolnění a klidní.
Pláč je přirozený způsob uvolňování a léčení smutku a bolesti v našem těle. Slzy jsou tu od toho, aby utišily bolest, zchladily ránu, smyly příkoří a odplavily negativní emoce. A věřím, že slzy nám byly dány i proto, aby nám pomáhaly léčit zděděná traumata.
Trauma se do našich buněk zapisuje v podobě vratných epigenetických modifikací, jako je přidávání jednoduchých chemických skupin na páteř dvojšroubovice DNA, které nemění genetický kód, ale pouze jeho projev. Bylo např. prokázáno, že otcové, kteří byli ve válce, tímto způsobem předávají svá traumata svým dětem. Věřím, že trauma můžeme léčit tím, že pláčeme, když to potřebujeme. (Nezapomínejme při tom na pití dostatku čisté vody.) Mám dokonce podezření, že něco v biochemických reakcích, které jsou podkladem pláče, může vést ke štěpení chemických vazeb, které připojují epigenetické „traumatické smetí“ na DNA. To by znamenalo, že pláč by ve skutečnosti „umýval naši DNA“.
Mluvila jsem s lidmi, kteří přežili extrémní utrpení, jako byly holocaust nebo komunistické otrocké pracovní tábory, a s jejich dětmi. Dozvěděla jsem se, že ti, kdo přežili, zpravidla nepláčou nad tím, co se jim stalo. Ani po návratu, ani dokud neopustí tento svět. Traumatizovaná část v nich zamrzla a zůstala taková po zbytek života. Někteří o tom, co prožili, napsali knihy nebo vytvořili umělecká díla, outsourcovali takříkajíc svůj zármutek ostatním a přivedli své čtenáře a diváky k tomu, aby plakali místo nich. Čtenáři a diváci si pláčem léčí svá vlastní rezonující zranění. A tak tímto způsobem přeživší pomáhají uzdravovat společnost, i když pro ně samotné možná bohužel uzdravení nebylo možné.
Léčivá síla slz byla známa již od starého Egypta, pravděpodobně i dříve. Truchlení nad mrtvými bylo považováno za velmi důležité, aby se živí mohli vyrovnat se ztrátou a pokračovat v pozemském životě. Starověký svět zaměstnával profesionální plačky a naříkače, kteří pomáhali veřejnosti plakat při pohřbech. Některé středomořské, blízkovýchodní, africké a asijské kultury zaměstnávají profesionální plačky dodnes. Profesionální truchlící, obvykle ženy, existovali až do časů baroka také v západním světě.
Věřím, že se můžeme uzdravit ze zranění, která jsme zažili v dětství, a z traumat, která nám předali naši předkové, když dáme průchod slzám v bezpečném, empatickém a soucitném prostředí. Říká se tomu terapeutický pláč. Peter A. Levine říká, že trauma je to, co v sobě držíme v nepřítomnosti empatického svědka. Empatické naslouchání je podpora v léčení traumatu, kterou můžeme poskytnout druhým, když to potřebují. Při mých terapeutických sezeních se může stát, že klienti roní tiché slzy. Beru je s pokorou na vědomí jako dobré znamení, že dochází k uzdravování.
Comments